Jana Kupčáková: dobrý street fotograf musí mít rád lidi

Jani, když spolu mluvíme, zrovna balíte do New Yorku. Co tam budete dělat?

Na to je úplně jednoduchá odpověď, budu fotit. Když jsem byla v New Yorku poprvé, splnila jsem si většinu turistických povinností, ale nebylo příliš prostoru na focení. Teď to chci úplně otočit, vrátit se na místa, která mě zaujala, chodit s foťákem po městě a jen se toulat. Jede nás partička fotografek, tak věřím, že to bude nezapomenutelný výlet.

Tohle určitě zažívá každý fotograf, když je poprvé na místě, kam se dlouho těšil, a o kterém ví, že se tam určitě dlouho nepodívá. Ten rozkol mezi tím být turista nebo fotograf. Zvlášť, když tam není sám.

Já jsem byla původně cestovatelka a teprve až cestování mě přivedlo k fotografii.  Když tedy někam jedu a jedná se o novou destinaci, má pro mě cestování vždy přednost. Chci dané místo poznat, zdokumentovat  jeho atmosféru i své zážitky a dojmy, protože fotka je pro mě  primárně záznamem něčeho, co se opravdu stalo. Jsou ale samozřejmě i destinace, kam se vracím opakovaně, protože mě zaujmou, a to nejen fotograficky. Moc ráda se tak vracím opakovaně třeba do Itálie, kam jezdím dokumentovat místní život, ale i odpočívat a sbírat novou energii. Je to taková moje obdoba lázní. 

Když někam jezdíte, vybíráte si fotografická nebo možná fotogenická místa? Nebo raději proplouváte ulicemi a krajinou a necháváte se inspirovat?

Nejsem fotograf, který by si uměl věci vymýšlet dopředu, aranžovat je. Potřebuji něco zažít, vidět a vytvořit si vlastní vizuální vzpomínku. Jinak to zkrátka neumím. Přistupuji k fotce dokumentárním, skoro až reportážním stylem.

Foto: Miloslav Kokeš

Mluvíte s lidmi, když je fotíte? Jste s nimi v blízkém kontaktu nebo raději fotíte s odstupem na nějaká delší skla?

Za prvé jsem holka, na delší skla nefotím už jen proto, že se mi nechce těžkou techniku nosit. A za druhé pro mě takové záběry představují spíše ukradené snímky. Nehaním focení teleobjektivy samozřejmě nikomu, ale já do fotky potřebuji dostat především příběh a kontext. Proto jsou pro mě příjemnější širší skla, díky kterým mohu člověka zasadit do prostředí, do kterého patří. Lidí na ulici se většinou neptám. Já jsem především “momentkář” a ráda fotím to, co se kolem mě v danou chvíli děje. Snažím se zachytit reálnou atmosféru. To je hlavní důvod, proč se snažím být nenápadná. Nechci člověka rušit, ale ani ho fotit v nějakých kompromitujících situacích. Ptám se jen v případech, kdy vím, že se není kam se schovat – buď jsem příliš blízko, jsme na ulici sami dva, nebo jsem příliš nápadná. Např. v Africe na tržnici je blondýnu s foťákem dost těžké přehlédnout, takže když chci snímek člověka, který tu prodává ryby, zeptám se ho, jestli mu focení nevadí nebo si od něj třeba i něco malého koupím. Nechci domů vozit fotky jako turistické suvenýry, chci, aby byly férové.

Vaše fotky často připomínají snové obrázky z nějakého bezčasí, kdy není jasné, jestli jsme v Itálii v 50. letech nebo jestli to bylo předloni. Jak se vám fotí 21. století?

Strašně těžko. Narodila jsem se, myslím, do špatné doby. Hodně inklinuju k tomu, co už bylo a ta dnešní rychle se měnící doba mi příliš nevyhovuje. Kolem sebe proto hledám nějakou trvalejší hodnotu, něco, co existuje už dlouho. Proto jezdím nejraději do malých italských vesniček. Mí studenti se mi smějí, že když vidím pána v klobouku nebo paní s tištěnými novinami, jsem schopná je pronásledovat přes 10 ulic, jen abych si ulovila jejich snímek.

Co si berete s sebou na svoje fotografické cesty?

Doma v komoře mám dvě hromádky. Na jedné jsou lepší objektivy, které beru, když fotím nějakou zakázku. Jsou větší, těžší a používám je výjimečně (Nikon 35mm , 85mm). A pak mám druhou hromádku, kde mám objektivy na cesty (Nikon 40mm a 26mm). Ty jsou o dost lehčí, levnější a nemusím se o ně tolik bát. Čtyřicítkou odfotím většinu věcí a šestadvacítku používám v interiérech, nebo když potřebuji zabrat širší kontext. Strčím je bez problému do kapsy a jdu. Nenosím žádný těžký fotobatoh plný drahé fototechniky. Mám jen svůj jeden foťáček, kšandy, aby mě nebolelo od celodenního focení za krkem a jeden malý objektiv na výměnu. Ve street fotce stejně nestíháte objektivy příliš často měnit. Nemůžete někomu říct – podívejte, vy jste v dobrém světle, počkejte mi tady chvíli, než si vyměním techniku. 

Už se vám někdy stalo, že byste na cestách o techniku přišla?

Ano. V Laosu jsem po prvním týdnu pobytu bohužel spadla z kola, a přestože jsem měla foťák v polstrovaném batohu, rozbil se a začal mi přes fotky vytvářet růžové proužky. A to na dovolené, na kterou jste rok šetřili a těšili se ní,  prostě nechcete. Doma mi radili, ať zainvestuji pro zbytek dovolené klidně do nového, ale já byla uprostřed rýžových polí, kde byl největším výdobytkem moderní techniky větrák. Tehdy by se mi asi druhý foťák ve výbavě hodil.

Lehký Nikon Z a pevný pancake širokoúhlý objektiv Nikon Z 26 mm, to je Janina výbava do ulic. Foto: Pavla Homolková

Zaznamenala jste bod zlomu, kdy se to u vás z hobby focení překlopilo do focení profesionálnějšího?

Asi když mi poprvé otiskli fotku v časopise. Připadalo mi to tenkrát neskutečné. Pořád jsem na tu dvoustranu koukala a myslela si, že musí jít o omyl, že mezi tyhle lidi já přeci nepatřím. Časem se to však začalo stávat čím dál častěji,  a došlo mi, že o omyl možná nešlo. Ale i dnes, kdy už fotím spoustu let, fotografuji na zakázky, vystavuji, stále je to primárně to zmíněné hobby, kterému se věnuji hlavně pro radost.  To je pro mě hlavním cílem. Úspěchy a vše ostatní s tím přichází tak nějak přirozeně. I kdybych tedy neměla už nikdy učit, vystavit žádnou svoji fotku nebo nedostala žádnou další zakázku, budu stejně fotit dál. Dělám to především pro sebe.

Pak ale nastala ještě chvíle, kdy jsem začala cítit z fotky jistou zodpovědnost, a to bylo v době, kdy jsem dostala nabídku učit. Prošla jsem už všechny kurzy, které tehdy Škola kreativní fotografie nabízela, a když jsem přemítala kam dál, řekli mi, že dál už nepůjdu jako student, ale můžu tu zůstat a vyučovat. Byla jsem v tu chvíli neskutečně šťastná a vyděšená zároveň. Najednou jsem pochopila, že tím, co dělám, můžu ovlivnit další lidi.

Učíte hodně - vlastní workshopy a kurzy, pravidelná lektorská činnost. Kdo vaše kurzy navštěvuje?

Učím soukromě, ale vedu i kurzy a workshopy na Škole kreativní fotografie. Do kurzů chodí lidé různých věkových kategorií, ale nejčastěji děvčata, především pak do těch začátečnických. Na rozdíl od kluků se asi nebojí přiznat, že jsou v něčem nováčci. Baví mě na tom, že se na kurzech potkávají lidi z různých oborů a různých konců republiky. Líbí se mi,  jak spolu interagují, jak se dál vyvíjí. Někteří dál sami učí, vystavují, jiní za fotkou cestují, další se fotkou už i živí. A vy si můžete říct – páni, u toho jsem byla, když tenhle člověk začínal.

Máte teď někoho, koho jste měla pod křídly a máte radost z toho, co právě dělá?

Nedávno jsme pořádali jeden kurz, který jsme nazvali Kurz příštích vítězů. Moje fotky se často objevovaly v nejrůznějších soutěžích a mí studenti měli pocit, že pro ně je to něco nereálného a nedosažitelného. Připravili jsme pro ně proto kurz, na kterém jsme je učili, jak se do takových soutěží přihlašovat, jak to celé funguje, jak na technickou kvalitu fotek a podobně. Jen co kurz skončil, vyhrála jedna z děvčat nominaci na cenu Hanzelky a Zikmunda, druhou zase vybrali na skupinovou výstavu ženských street fotografek v New Yorku. Vernisáž je zrovna v den, kdy v New Yorku přistáváme, takže se tam jedu podívat přímo z letiště a budu neskutečně pyšná na to, že tam její fotku uvidím.

Budete mít opět workshop i na FotoŠkoda Fest. O čem to tentokrát bude?

Vloni jsem měla přednášku na téma Umění se dívat, ta byla taková teoretičtější a obecnější. Letos to bude přednáška o fotografování na cestách a jak přistupovat k cestovatelské fotce jako k reportáži. Dnes cestuje každý druhý z nás, ale přístup k “dovolenkovým” fotkám mě trochu děsí. Vytváříme jich během dovolené statisíce, které často končí jen ve složkách mobilních telefonů. Kde budou tyhle fotografie za dvacet let? Chci se věnovat tomu, jak fotit na cestách, co a jakým způsobem zachytit, jak s nimi pracovat po návratu i jak jim vdechnout i jinou hodnotu, než si jen odškrtnout zveřejněný zážitek na Instagramu.

Velkým oříškem, a to nejen pro ty, kdo začínají, je najít si svůj vlastní fotografický styl. Ten váš je velmi osobitý, citlivý a přitom výrazný. Jak se tohle dělá? Jde to z vás? Nebo si někam chodíte pro inspiraci?

Nechodím si pro inspiraci úplně cíleně, ale myslím, že se ve mně mísí všechno, čím jsem si dosud prošla. Ať už to byly fotografické kurzy, školní úkoly, zakázky, které jsem nafotila, lidi, které jsem během svého života potkala, výstavy, které jsem viděla, cesty, které jsem absolvovala, i chyby, které jsem udělala...Tohle všechno dohromady tvoří ten rukopis, který je na fotkách každého fotografa znát. Jeho životní příběh, jeho charakter. 

Jana Kupčáková na FotoŠkoda Fest

Kdo je Jana Kupčáková

Pražská fotografka a cestovatelka, která se zaměřuje hlavně na barevnou street fotku. Za své fotky získala řadu ocenění, mezi kterými je třeba titul Fotograf roku časopisu Foto-Video, ocenění Paris Street Photo nebo zařazení do prestižní publikace Women Street Photographers. Pořádá vlastní kurzy a workshopy, je lektorkou Školy kreativní fotografie a potkat ji můžete i na FotoŠkoda Festu. Její práci si můžete prohlédnout na webu Johanka Photography nebo na Instagramu.

Foto: Miroslav Hušek